Nosorožci
NOSOROŽCI
V Africe a v Asii dnes sice ještě najdeme pět druhů nosorožců, avšak počet jejich zástupců nepřesahuje pouhých několik tisíc. A přitom vůbec nejde o vymírání vývojově zastaralé linie živočichů, nedostatečně přizpůsobených podnebí, rostlinstvu nebo nástrahám života ve volné přírodě. Nebýt člověka, dařilo by se nosorožcům v jejich přirozeném prostředí skvěle. Člověku a jeho stále dokonalejším zbraním se však nejsou schopni ubránit a zdá se, že jejich vyhynutí je už prakticky nevyhnutelná.
MINULOST NOSOROŽCŮ
V období třetihor, přibližně před 40 miliony lety, se tělesné rozměry zvířat čeledi nosorožcovitých a jim blízkých skupin zvětšily a v některých případech nabyly forem vskutku nebývalých. Některá se podobala koním a nohy měla opatřena třemi prsty. Jiná zase vypadala jako protáhlé válce na čtyřech malých nožkách a postavou připomínala hrochy. Bezpochyby to byla zvířata obojživelná. Byli mezi nimi i živočichové s prapodivnými kly, které jim dodávaly hrůzostrašného vzezření. Asijský Indicotherium (dříve nazývaný Baluchitherium), který vyhynul přibližně před 10 miliony lety, byl vůbec největší samec, jaký kdy existoval. Toto zvíře, vysoké v kohoutku 5 až
JE ROH AFRODISIAKUM?
Páření nosorožců může trvat až hodinu a během dne se několikrát opakuje. Taková vitalita a možná i sugestivní tvar rohu nejspíš přispěly poměrně nedávno ke vzniku představy, že roh působí jako účinné afrodisiakum, látka podporující pohlavní aktivitu. Přitom se rozborem mnoha odebraných vzorků doposud nikomu nepodařilo potvrdit nic víc, než že obsahuje rohovinu, látku běžně se vyskytující v našich nehtech a vlasech.
Nedávný výzkum potvrdil, že roh nosorožce nejenže nemá žádnou mimořádnou vlastnost, ale že požití rohového prášku může být dokonce příčinou infekčního onemocnění zvaného anthrax.
PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ A EKOLOGIE
Postupné ubývání míst výskytu nosorožce dvourohého v Africe nemá obdoby a lze je označit za katastrofální. Kromě několika málo dočasných výjimek se sním setkáváme už jenom v hlídaných, tj. zcela uzavřených rezervacích. Škody napáchané v osmdesátých letech jsou názorným příkladem naprosté neúčinnosti opatření přijatých na ochranu tohoto zvířete. Nosorožec dvourohý původně zřejmě obýval rozsáhlé africké končiny od Guiney na západ až po Somálsko na východě a odtud v oblouku kolem hustě zalesněných horských masivů na území Zairu až k mysu Dobré naděje. Šíření jeho populací severním směrem bránil nejspíš Sahel, pás stepí a savan na jižním okraji Sahary, a to pro nepatrný výskyt stromů a keřů. V roce 1990 se u všech druhů nosorožce situace měnila každým okamžikem. Je paradoxní, že nejvíce trpěly právě ty nejhojněji zastoupené populace. Z 3000 tanzánských a z 500 (ještě v roce 1984 živých) keňských nosorožců prakticky už nezůstalo ani jediné zvíře. Několik desítek exemplářů v Kamerunu nebo Středoafrické republice už pytláky tolik neláká, protože se jejich lov "nevyplatí" tak jako ve východní Africe, kde vyskytují populace početnější. Současné informace o situaci tohoto druhu se tudíž opírají o výzkum staršího data. Posledními oblastmi, kde lze ještě nosorožce dvourohé pozorovat, jsou Jihoafrická republika, Zimbabwe a západní část Namibie. Všude jinde je už dnes pozdě.
Jelikož byl nosorožec dvourohý dříve hojně rozšířen až do nadmořské výšky
KDYŽ JDE O OBLÍBENÉ SOUSTO, TRNY NOSOROŽCE NEODRADÍ
Nosorožec dvourohý má zvláštní dar uchopit lístky a větévky bodlinatých keřů zašpičatělým chápavým horním pyskem. Díky této schopnosti si může vybírat chutné lístky z akáciového houští, jehož trny by každého jiného býložravce odradily. Je ovšem pravda, že před bodlinami ho chrání silná kůže. Stejně obratně umí využívat i obou rohů k lámání nebo přisunutí větví, na jejichž lístky by jinak nedosáhl. Je přísný vegetarián a jeho jídelníček se skládá ze 200 druhů rostlin náležejících k 50 čeledím. Živí se například rostlinami druhů Commiphora, Grewia, Cordia, Lannea a Adenia. Zdá se, že mu zvlášť chutná pryšec Euphorbia erythreae, který obsahuje hořkokyselou lepkavou šťávu, sanseviera ("tchýnin jazyk") a aloe. Příležitostně se pustí i do vodních melounů. Ale největší přednost dává akáciím.
V roce 1960 byl v Lerajském lese v Tanzanii proveden výzkum potravy nosorožce dvourohého. V tomto lese uvnitř kráteru Ngorongoro, obzvlášť bohatém na Acacia santhophloe, žilo na necelých třech kilometrech čtverečních až 23 těchto zvířat, z nichž 17 jich zde bylo doma zjevně na stálo. Dnes už je bohužel nemyslitelné, aby území bylo zvířaty tak hustě osídlené. Nosorožci se nepasou výhradně trnitých křovinách, ale okusují také mladé náletové stromky, a tak pomáhají udržovat travnaté pláně. Nepohrdnou ani čerstvě utrženými nebo opadanými plody a příležitostně taky spásají trávu.
PROČ JSOU NOSOROŽCI TAK KRUTĚ PRONÁSLEDOVÁNI?
Kromě slona existuje jen málo příkladů tak důsledného hromadného vyvražďování zvířat, jako je tomu v případě nosorožce. Zvířata, kterým se podařilo přežít, se dnes nacházejí už jenom v uzavřeném prostoru hlídaných rezervací.
Všechny tradiční praktiky a pověry spojené s nosorožcem i výrobky z jeho rohů pocházejí z Asie. V dobách, kdy lidé ještě neměli takové zbraně jako dnes, kdy okruh zájemců o rohovinu nebyl tak široký a asijských nosorožců bylo dost, opatřovali si šamani rohovinu přímo na místě, v údolí Gangy nebo v lesích na Malajském poloostrově. Vzhledem k úbytku nosorožců v Asii se lovecký zájem rozšířil i na africké druhy, dnes už téměř vyhubené.
A jaké má mít vlastně roh nosorožce výjimečné vlastnosti? Zdá se, že představ o jeho účincích bylo od Indie po Čínu víc než dost. Vždy mu byla přisuzována ochranná a léčivá moc.
Kdysi museli indičtí princové povinně pít z číše zhotovené z rohu nosorožce. Legenda vypráví, že když nepřítel nasypal do nápoje jed, číše se rozlomila vedví. Také se tvrdívalo, že nosorožčí roh umístěný pod postel rodící ženy usnadňuje porod. A uštknutí jedovatým hadem se léčilo také, že se na ránu položil kousíček rohu.
Avšak ani moč nosorožce prý nebyla bez účinku. Zavěšovala se v uzavřené lahvičce u vchodu do domu, na ochranu před zlými duchy, strašidly a nemocemi. Léčitelé, kterým je tato skutečnost známa, si ještě v dnešní době obstarávají tuto moč tam, kde je to nejsnadnější-u ošetřovatelů v nepálských a indických zoologických zahradách. Takovým obchodováním si mnozí slušně vydělají a nosorožec při tom neutrpí žádnou újmu.
Všechny takové a podobné praktiky, které nezavdávaly příčinu k hromadnému vybíjení nosorožců, napomáhaly po celé období mírumilovnému soužití tohoto zvířete s člověkem. To platilo ovšem jen do doby, než se začal roh nosorožce prodávat jako afrodisiakum, prostředek obnovující potenci a sílu. Tento údajný, ničím nepodložený účinek rohu vyvolal úžasnou vlnu zájmu obchodníků. Kilogram prášku z rozemletého rohu se prodává koncem osmdesátých let přibližně za 30 000 amerických dolarů.
V severním Jemenu se setkalo s obchodním úspěchem zase něco jiného. Roh se zde používal pro změnu vcelku, a to na výrobu rukojetí tradičních dýk zvaných džambia. Jemenci, kteří díky prodeji ropy vůbec netrpí nouzí, neváhají za tento luxusní předmět zaplatit cenu zlata (500 000 amerických dolarů za kus). Stále vzácnější výskyt těchto zvířat vedl k prudkému zvýšení cen, to však obyvatele Jemenu neodradilo. Je zřejmé, že aktivita afrických pytláků neklesla, ale přímo naopak.
